Martin Janecký
Výstava Anima Materia (Duše hmoty) představuje úzkou skupinu umělců z poměrně široké současné české sochařské scény. Pojítkem výběru je primární zaměření autorů na figurativní sochu a důraz na šíři a pestrost materiálu, se kterým pracují. Právě materiál – hmota – určuje charakter díla každého z nich. Ať už sochař klade větší důraz na řemeslo či preferuje volnější experiment, navrací se k historickým technikám nebo využívá moderní technologie, vždy danému materiálu vdechuje svým přístupem nový život. Vybraní sochaři pracují s kovem, keramikou, voskem, sklem, mramorem, porcelánem, sádrou či betonem, nicméně v duchu zažité formule „prach jsi a v prach se obrátíš“ se většina autorů odvolává na hluboký význam prvotního materiálu, který je základem všeho. A tak se skrze jejich dílo neustále navracíme k mytické postavě Golema stvořeného z hlíny, kterého lze oživit jediným způsobem. Tím, že do dané hmoty vložíme duši.
Autoři se ve svém díle snaží hledat nové, jim blízké, formy lidské bytosti. Oscilují mezi fyzickou a duševní částí, přičemž někteří z nich by se rádi plně vymanili z fyzické formy, u jiných vítězí hmota nad duchem. Cílem je ovšem rovnováha. Každé dílo přirozeně obsahuje část samotného autora. Jeho aktuální náladu, duševní rozpoložení, které v danou chvíli souzní či naopak bojuje s jeho fyzickou stránkou, pro sochařské umění neméně důležitou. Samotný materiál má obrovskou sílu přispět k celkovému psychologickému vyznění díla. Odráží myšlenky autora, je jeho deníkem. Křehkost, tvrdost, ohebnost, přirozenost či umělost, všechny vlastnosti materiálu, ale ve velké míře také způsob zacházení s ním, je pro pochopení tvorby zásadní.
Co by ale mělo být základem tvorby každého umělce, je fascinace vybraným materiálem a láska k řemeslu. Když dostatečně pochopí materiál, se kterým pracuje, teprve tehdy se v něm dokáže plně vyjádřit. Cítím potřebu v souvislosti se současnou (nejen) sochařskou tvorbou připomenout dnešní uspěchané době, která často posuzuje umělecká díla dle množství na úkor kvality provedení, nesmírnou důležitost původního řemesla. Stačí pohlédnout do doby klasické moderny, kde umělci teprve tehdy, když měli zvládnuté řemeslo, mohli ho začít destruovat, negovat, oprostit se od klasických přístupů, tvořit expresivně, abstraktně, jakkoliv. Měli možnost volby. Pokud umělec nedisponuje řemeslnou dovedností, žádnou volbu nemá, protože se nemá od čeho oprostit. Zbývá mu pouze jedna cesta a na té žádná tvůrčí svoboda neexistuje.
