Martin Janecký

Bio

Modrá – takové spící, ledové, jako když člověk spí s otevřeným oknem.

Sklem, tradičním materiálem svého rodného kraje, byl Martin Janecký (* 1980) fascinován od samého počátku, a navázal tak na rodinnou řemeslnou tradici. Bavila ho nezkrotitelnost materiálu, s níž se člověk potýká, když se sklářskému řemeslu teprve učí. Pro tuto vlastnost – roztavené sklo se různě natahuje a roztahuje – řada lidí sklo dnes využívá a nechává jeho změnám při tvorbě volný průběh, přičemž výsledek je dílem náhody. Pro Martina Janeckého ale platí pravý opak: nad výslednou podobou potřebuje mít naprostou kontrolu, což pro něj znamená celoživotní, nekončící boj. Dokonale zvládnuté řemeslo a zároveň hluboké umělecké cítění je na Janeckého sochách vidět na první pohled. Ač nemají sochařovu fyzickou podobu, jsou ve své podstatě všechna jeho díla autoportréty či deníčky. Nálady umělce, veselé i melancholické, vyjadřuje kromě výrazu také barevnost.

Janecký ve své tvorbě pracuje dvěma rozdílnými sklářskými technikami. Primárně se jedná o techniku, kterou ovládá jen několik lidí na světě: ruční tvarování žhavé baňky zevnitř, kdy se nepoužívají žádné formy, je v práci se sklem jednou z nejtěžších disciplín. Začíná se od čisté, rovnoměrné koule, na kterou se v několika vrstvách nanášejí sklářské barvy. Následně se bublina otevře a tvaruje tyčí s různě zahnutými konci a dalšími nástroji zevnitř i vně do požadovaného tvaru. Důkladná znalost lidské anatomie je nezbytná, od samého začátku je potřeba přesně vědět, kde bude jaký detail. Druhou Janeckého technikou je tavení skla ve formě, při níž umělec využívá technologie 3D tisku: s jeho pomocí může tvořit sochy v mnohem větším měřítku a pracovat tak nejen s galerijním, ale i s veřejným prostorem. Tavená plastika je na rozdíl od foukané z plného skla a na jejím povrchu se lépe pracuje se světlem.