Siegfried Herz
Obrazy, kresby a fotografie Siegfrieda Herze se i dnes objevují jako zjevení. Jako by nepřicházely ze současnosti, ale z jiného, pozapomenutého času, z neklidného rozhraní symbolismu, raného expresionismu, dekadentní melancholie, němého filmu a soukromého deníku. Působí nečasově, a přece nejsou historizující. Jejich nečasovost není stylizací ani únikem do minulosti, ale důsledkem hluboké vnitřní izolace, z níž vyrůstají. Herz se neobrací k dějinám umění proto, aby citoval jejich formy, nýbrž proto, že v nich nachází příbuzné stavy: samotu, úzkost, rozechvění, touhu, zranění, extázi i tiché přijetí vlastního odloučení. Velmi důležitá je materiální povaha Herzových obrazů. Skvrny, stékání, oděrky, rozpití, neostré okraje a narušené povrchy vytvářejí dojem, že obraz prošel procesem zranění. Malířský povrch je jakousi kůží. Nese stopy dotyku, tlaku, rozpouštění i vymazávání. Téma obnažení se tak netýká jen zobrazené figury, ale také samotného obrazu. Neobnažuje se pouze tělo, ale i médium. Obraz ukazuje vlastní vznik, vlastní nestabilitu, vlastní poranitelnost. Herzova malba není hladkou iluzí; je přiznáním křehkosti.
Výstava Velké poledne navazuje na tuto základní zkušenost Herzova díla. Jejím hlavním tématem je odkrytí, odhalení, obnažení se — nikoli však v prvním plánu jako erotický nebo tělesný motiv. Nahota je zde především metaforou duševního otevření. Obnažené tělo, odkrytá tvář, vystavený pohled, rozpadlá maska či stíraný obrys nejsou znaky vnější dostupnosti, ale okamžiky, kdy člověk na chvíli ztrácí možnost se chránit. Herzovy obrazy ukazují bytosti v okamžiku, kdy se jejich viditelná podoba stává propustnou. Nejde o prosté zobrazení těla, ale o stav, v němž se tělo mění v obraz duše. Název výstavy má v sobě zdánlivou jasnost. Poledne bývá spojováno se světlem, vrcholem dne, s hodinou největší viditelnosti. V Herzově pojetí však není poledne idylické. Je prudké, nemilosrdné, téměř bolestivé. Je to chvíle, kdy mizí stínové útočiště, kdy se člověk ocitá vystaven světlu bez možnosti úniku. Neznamená to, že se tím stává pochopitelným. Naopak. Čím více světla na Herzovy figury dopadá, tím zřetelněji vystupuje jejich tajemství. Světlo zde neobjasňuje, ale odkrývá. Nevede k jistotě, ale k neklidu. Ukazuje, že nejhlubší pravda člověka není v tom, co lze popsat, ale v tom, co přes veškerou viditelnost zůstává skryto.
Herzova tvorba se pohybuje na hranici mezi malbou, kresbou, fotografií a paměťovým obrazem. Některé figury jako by byly vyvolány z temného fotografického zrna, jiné vznikají z pigmentu, vody, stírání, prosakování, nánosu a rozpadu. Tvář není pevně vykreslena, ale postupně se vynořuje. Tělo není anatomicky popsáno, ale zjeveno jako křehký povrch, na němž ulpívají stopy času, dotyku, touhy a zranění. Herzovy obrazy působí, jako by nevznikaly malbou ve smyslu budování formy, ale spíše vyvoláváním něčeho, co již dávno existovalo v temnotě. Obraz je zde vzpomínkou, která se snaží znovu nabýt tvaru, a zároveň ranou, která se odmítá zcela zahojit.
