Siegfried Herz
„Je více rozumu ve tvém těle než ve tvé nejlepší moudrosti“
Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra
V hodině, v níž slunce dosáhlo svého vrcholu, stojím na kopci. Ruch a pohyb pode mnou, těla lidí, rostlin i zvířat ryjí do krajiny pomalé a nevědomé linie. Nikdo z nich však nezná svůj význam. Strom se nevypíná k nebi kvůli ideji stromu; káně, kroužící nad jeho korunou, neletí ve jménu morálky. Žádné tělo nenese ve svém pohybu jiné poselství než své vlastní bytí.
Den a jeho poledne je hodinou nejvyššího přitakání, neboť slunce již neslibuje a ještě nelituje. Tehdy jsou stíny nejkratší a všechno, co se chtělo skrýt, je přinuceno vyjít na světlo. Velké poledne je posvátnou hodinou této jasnosti, jež je největším břemenem. Poslední věc Země, která ještě nebyla přemožena výkladem.
Člověk zeje v propasti nejvýmluvnější – v propasti své vlastní slepoty. Prohloubil ji sítí významů, účelů, morálních pojmů a soudů, dokud v ní, opájen hloubkou, nezůstal uvězněn na dlouhá staletí. Co nazval poznáním, není než příliš lidský strach ze spontánnosti živoucích sil. Co nazval pravdou, byla jen prastará, příliš lidská lež, jež přežila všechny své sebevědomé mluvčí, kteří vydávali oslabení života za moudrost a tu nazvali dobrem.
A tak se i tělo stalo problémem, nahota otázkou, a smysly začalo pronásledovat plíživé podezřívání. Moderní člověk si znovu uvykl hledět na nahotu skrze erotiku nebo morálku: jedno oko žádostivé, druhé provinilé. Obě však jsou stejně slepá. Nahota není argumentem ani pro rozkoš, ani pro ctnost. Je stavem existence, v němž tělo je moudré před myšlenkami a Země pravdivá před slovem o pravdě.
Má díla, která zde vynáším na světlo, vznikala z nedůvěry vůči všemu, co chce život vykoupit z jeho vlastní tělesnosti, z nedůvěry vůči každému kazateli, který by chtěl vložit zákon mezi člověka a jeho krev, morálku mezi člověka a jeho dech, útěchu mezi člověka a jeho osud. A právě planá útěcha byla odedávna tou nejjemnější formou pohrdání životem.
Vzdálen veškerému nihilismu, stojím čelem k životodárným silám, v nichž není nic vykoupeno, očištěno ani omluveno. Ukazuje se tu pouhá existence, a to jak ve své nahodilosti a nevinnosti, tak v urputné krutosti hmoty – uprostřed nahoty samé.
Nenabízím vám vzpomínky na přiblížení nebo tělesné splynutí, ba ani svou touhu, nýbrž pouhou vzdálenost. Postavy mých děl nejsou oslavou krásy, která se zdá být jen šťastným a líbivým vedlejším účinkem přebytku života. Jsou tím, co nelze neukázat – ztělesněním okamžiků, v nichž se člověk přibližuje své nejvyšší možnosti – neskrytosti. Přicházím svědčit o oné vzácné hodině, kdy bytí přetékalo samo ze sebe a hledalo tvary, aby v nich oslavilo sebe samo. Tělo ženy ve svých nejrozličnějších podobách se tak stalo jazykem vůle k životu.
Tyto postavy a jejich tváře přicházejí z jiného podnebí mého života. Jejich krev byla smíšena s jiným sluncem, jejich úsměv se zrodil pod jiným nebem. Jsou náhlým příkazem okamžiku, triumfem Země a její přetékající silou, která nehledala důvod, nýbrž sama se jím stala.
Dnes před svými díly stojím jako pozdní poutník. Poznávám jejich rysy, avšak slyším v nich hlas někoho, kdo ke mně mluví z veliké dálky. Neboť mezi mnou a jimi leží proměna. Jakže? Proměna? Jak podivné! Ruka, která je zobrazila, je tatáž, a přece není tatáž?
Člověk je most a přechod, je plamenem v neutuchajícím pohybu, živený vlastní proměnou. Běda tomu, kdo chce dnes zůstat věrný své včerejší podobě! Ten nechť se stane strážcem hrobu. Jen mrtví zůstávají totožní.
Siegfried Herz