Alžběta Josefy
Osm různých přístupů, forem, nálad, prožitků, tvrzení. Osmero výrazných solitérních autorek, které se vzájemně doplňují, jsou si vědomou i nepřímou inspirací. Síť fungujících vizuálních vztahů v prostoru, které relativizují princip sestupného předávání zkušenosti v čase. Náhoda opět neexistuje.
Číslo OSM se v letošním roce, 110. let od ustanovení 8. března Mezinárodním dnem žen, stalo základním klíčem k tomu, abychom mohly ohraničit tak všeobecný záměr, jako je výstava „ženského umění“. OSM jsme sledovaly z různých perspektiv, abychom nakonec vytvořily dvě pomyslné čtveřice a čtyři dvojice a spojily je ve výstavní celek. Osmičku jsme nakonec i položily, abychom symbolicky vzdaly hold těm, jejichž jména upadla v zapomnění, pokud kdy byla na cestě opačným směrem. Na hlubokou sondu do jeskyní jsme si vzhledem k omezenému času příprav netroufly, podobně jako na projev respektu opatřený genderovou stopou. Naopak jsme při utváření OSMičlenné výstavy chtěly pokračovat tak svobodně, jak to jen jde, když člověk kategorii „ženského umění“ jednoduše zruší. A přesto vystaví JEN ženy.
Existuje „prvek, motiv, téma“, které našich OSM sdílí? Je něco, co tak silné a odlišné solitérní autorky propojuje a co by se mohlo týkat jen žen / ženské stránky jejich tvorby?
Výstava OSM je postavena na vizuální hře s rozmanitostí uměleckých rukopisů. Propojili jsme výrazná díla svébytných umělkyň, které se každá pohybují v jiné výtvarné poloze, a přesto se jejich vizuální jazyk dá kombinovat. Tereza Fišerová, jedna z nejmladších účastnic, coby reprezentantka videoartu, Anna Hulačová v rovině sochy a plastické práce s hmotou, Alžběta Josefy, malířka uhrančivých témat, Alena Kotzmannová jako jediná v kategorii fotografie, kterou přirozeně ruší každou ze svých prací, Pavlína Kvita, na hranici mezi sochou a objektem, Dana Sahánková v roli výsostné kreslířky, Pavla Sceranková, nezařaditelná tvůrkyně kinetických instalací, objektů, videí, a legendární kreslířka, Jitka Svobodová, pokořující v kresebné rovině klasické vnímání předmětného světa.
Všechny autorky z OSMi se dotýkají prvků všednosti – zapojují nábytek, prostor domova, paměť, lidový dekor, přírodniny apod. Detaily každodennosti sestavují v řetězce jiné skutečnosti. To ale umění činí bez ohledu na pohlaví a odjakživa. Pravdou možná je, že pro ženu-umělkyni je práce s bezprostředním a všedním okolím přirozenější, obvyklejší než pro muže. Důvody, proč tomu tak je, ponechme stranou.
