Jakub Tytykalo, Andrea Baštýřová – Metafyzické večerníčky

Pro práci obou autorů – Andrey Lédlové i Jakuba Tytykala – je charakteristický rys umanutého hledání výrazu, který má své východisko ve skepsi. Nikoliv však ve skepsi melancholické, tj. pasivní, nýbrž ironické, tj. aktivní a tvůrčí. Oba nedávné absolventy pražské AVU spojuje jak smysl pro určitou až dětskou hravost, ovšem s prvky korigující ironické potměšilosti, tak jakýsi vnitřní neklid, kterým je jejich tvorba od začátku poháněna vpřed. Zatímco „neklid“ formuje výběr témat, často obskurních, výsměšných, polemických, hravost přispívá k nalézání neobvyklých forem, o které si polemika, komentář či revolta samy říkají. 

Oba umělci svou prací vytvářejí a ustalují specifický okruh narace zaměřené na motiv generačního „převyprávění“. Východiska mohou být různá (např. konkrétní umělecké dílo minulosti, konkrétní zážitek, rodinná legenda, mýtické zvíře, noční můra, filmový hrdina, literární postava ad.). Tato východiska jsou radikálně přetvářena. Je zasahováno do jejich „genetických struktur“. Odtud defragmentační a dekonstrukční tendence v obrazech Jakuba Tytykala a materiálové přesmyčky emancipující „hrdiny“ od jejich determinovaných rolí (zrod materializovaného pseudo-hrdinství) v kresbách, sochách a šitých objektech Andrey Lédlové.

Nic není takové, jak se na první pohled zdá. Zatím co scénář se víceméně respektuje, je potřeba jít buď pod povrch iluze, která přenáší pouze ustálená schémata vyprávění (Tytykalo), nebo naopak učinit iluzi ze samotného povrchu (Lédlová). Mýty a meta-vyprávění, ať již se jedná o formát pohádky, legendy či eposu, jsou tu znovu oživovány s anarchizující chutí romantické revolty, která v sobě však zároveň nese určitou míru inverzity. Resuscitace „velkého vyprávění“ je vlastním polem transformace generačního vnímání, do jehož konstituce se promítají zkušenosti přenášené novými médii (film, TV, internet, sociální sítě, digitální a operační nástroje ad.). Vytrácejí se pevné základy a pevné konstrukce a naopak tu eskaluje pocit přemazávání a mizení spojený s pomyslným pohybem jakéhosi víru, který strhává staré i nové zkušenosti do jednoho pole, kterému vládne rozporuplná fúze, hybridita a cizorodost.

Tuto cizorodost, toto „neznámo“ nelze však překonat tradičními metafyzickými postupy. Něčeho se v tomto směru nedostává. Pohádky sice stále končí dobře, katarze se z nich ale vytrácí. Velké metafyzické koncepty procházejí v rámci generační reflexe proměnou. Komprimují se v krátká ambivalentní vyprávění s komiksovou příchutí, která připomínají večerníčky pro dospělé. Nabízejí osvobozující sarkasmus podprahového humoru. Ve vyprávění se nepohybují lineárně. Volí nezávazný směr a jako výsostnou hodnotu vyznávají samotný proces sebe-utváření.