Zbyněk Sedlecký
Trafo Gallery pořádá samostatnou výstavu jednoho z klíčových autorů generace narozené v 70. letech, Zbyňka Sedleckého, malíře, pro něhož je zásadní a směrodatný vztah pozorovatele a okolí. Nalezl se v situacích, jejichž spínačem je osobní zkušenost navázaná na východisko fotografického záznamu. Vedle výběru prací z posledního období k výstavě vychází stejnojmenná publikace, shrnující jeho aktuální tvorbu.
Zatímco starší Sedleckého práce se více opíraly o statické fotografické předlohy a strukturálně transponovaly technický povrch média do jakési distanční, „dokumentární“ povahy výsledného malířského díla, současné obrazy si předměty a figury vtahují k sobě, do intimní blízkosti diváka, do bezprostřední vzdálenosti, na dosah, kde „dýchají“ svou přítomností. V posledních obrazech Zbyňka Sedleckého dochází k novému způsobu personalizace viděného a zobrazovaného. Obrazy jsou kompaktnější a zároveň uplatňují smysl pro vnitřní pohyb forem v jejich deklarovaných kontrastech a komplementaritách (zaostření detailu x rozostření pozadí, pevné x měkké, živé x věcné apod.).
Název výstavy Rekvizitář je sám o sobě pravdivý i zavádějící. Situuje autora do nejednoznačné role někoho, kdo v rámci daných podmínek jedná přímo, sám za sebe, nebo kdo konstruuje matoucí umělé situace (Rekvizitář, 2022). V obrazech Zbyňka Sedleckého nacházíme obojí. Herní princip, distanc pozorovatele, ironii vypravěče, ale i velmi otevřené, intimní sondy do světa osobní introspekce, které nepotřebují komentář. Pohled do zrcadla je tu zároveň zobecněním smyslového vnímání v konkrétním čase, odkazem na propojenost lidského vnímání a myšlení (Oko, 2020), ale i krácením konkrétního pobytu (kratochvíle) v místě (ateliér), které prohlubuje pochyby a úzkost z toho, co se ve skutečnosti kolem reálně děje (Zezadu II, 2020; Bez názvu, 2021). Své předobrazy a opodstatnění kdesi v minulosti, ať už dějinně-civilizační, nebo ryze osobní.
V malbě Zbyňka Sedleckého se nejedná o projev „osobní mytologie“, který by konstruoval cosi z hlediska autorského subjektu transcendentního (Bagr, 2020), nýbrž o pokus prostřednictvím malířského exkurzu do konkrétních žánrů znovuoživit vztah k bezprostřednímu světu jako k čemusi z principu přirozenému, co je však nutné znovu objevit, rozkrýt a přijmout (Oči, 2020; Žlutý talíř, 2022).
K tomu přispívá i výstava Rekvizitář, pracující zcela nedivadelně s napůl otevřenou a napůl staženou oponou. Právě vtažení tohoto metaforického nástroje (opona) do čtení figurace je překročením pravomocí rekvizitáře, který už nenaplňuje pouze schválený scénář, ale operuje v širším poli toho, co se vůbec nachází před a za oponou jako takovou. Sedlecký se tu dotýká osudového rozhraní, které odlišuje banalitu od vážnosti stejně jako autentické prožívání od jakékoliv marnivosti, manipulace a účelové imitace. Jak sám autor zmiňuje: „Mám odjakživa rád tu hranici mezi banálním a důležitým, a tak se mi to promítá i do výběru motivů a témat. Nejvíce asi hledám (jako autor i divák) v umění a malbě určitou autenticitu, uvěřitelnost. “
K výstavě vychází stejnojmenný dvojjazyčný katalog v grafickém zpracování Jany Vahalíkové, doplněný o úvodní slovo kurátora Petra Vaňouse a rozhovor s malířem.
