Jan Vytiska
Po několika tematických odbočkách pracuje Jan Vytiska v obrazech z poslední doby opět více s folklórními motivy, které jsou přímo inspirovány lidovými pověstmi a bájemi z knihy Čertoviny z Valašska. Nejedná se však o návrat k prověřené tematice, ale o její nové uchopení a významové rozšíření. Vytiskův postmoderní mix nezůstává stát na místě a neztrácí se v slepých uličkách – jeho výtvarný jazyk již přesáhl hranice regionu a vyvolal pozornost i v zahraničí, nejvýrazněji snad na putovní výstavě Neue Schwarze Romantik (2017), kde se jeho malby objevují vedle děl známých umělců, jako jsou Martin Eder, Anders Grønlien, bratři Quayové a další. Vytiskovy obrazy jsou tedy srozumitelné i v širším mezinárodním kontextu. Ukazují zkarikovanou halucinaci chaosu současnosti, spojují velká umělecká gesta s banalitou popkultury, vysoké s nízkým, krásu s ošklivostí, smrt se životem.
Vytiskovy obrazy se začaly na výstavách více objevovat po roce 2010. Jeho malby byly výrazné, okamžitě upoutaly pozornost, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Obrazy z té doby již mají své charakteristické rysy: zobrazují v nejrůznějších variantách interiéry dřevěnic, horské vesnice, oheň, čerty, postavy v nejrůznějších maskách, chlupatá monstra či děti; odkazují také k hororovým filmům a k rock´n´rollu. Zpočátku byly Vytiskovy obrazy často vnímány spíše jako nějaké kuriozita. Mohlo se zdát, že se tematicky i formou brzy vyčerpají, že se v nich autor umělecky zacyklí a vlastně ztratí. Tyto chmurné vyhlídky se však naštěstí nevyplnily – jakkoli jsou jeho obrazy na první pohled rozpoznatelné a typické, prochází i jejich forma určitým vývojem. Vytiska stále experimentuje, proměňuje se barevnost jeho obrazů, postupně se také zvětšuje formát. Ani v obsahu nesleduje autor pouze jediné téma.
Paralelně tak vedle sebe existuje několik obsahových řad, které vytvářejí jakousi kategorizaci jeho obrazů. Velkou skupinu tvoří díla, která otevřeně pracují s motivy folklóru: tato linie vede od obrazu Čert a zmrdi (2010) přes Malého diktátora (2013) po Old Skull Lovers (2016). V těchto dílech – i v řadě dalších – je přítomná určitá ironie, osobitý smysl pro humor a nadsázku. Spojení folklórů s estetikou béčkových hororů je natolik neobvyklým setkáním protikladů, že obrazy nutně vyvolávají úsměv. Často do tohoto kontextu vstupují ještě odkazy k dějinám evropského malířství: v Srdci temnoty (2011) to jsou Hieronymus Bosch a Pieter Brueghel starší, v malbě Diabel (2014) Francisco Goya nebo René Magritte v obraze Ceci n'est pas une mort (2017). Motiv převzatý z japonských erotických tisků Shunga spojil autor v Obcování (2012) s typickým vlašským interiérem. V zadním plánu tu najdeme i motiv požáru, tedy další z témat, která se u Vytisky často objevují. Na některých obrazech je oheň dokonce dominantním motivem, například v díle Hořící oheň zahřeje (2012).
Stejně tak častý je i apokalyptický motiv spáleniště – tyto obrazy však nemají zmíněnou ironii a sarkasmus. Jsou vážné a naléhavé, křičící pohledy postav na obraze Strašáci postrádají jakoukoli nadsázku. Vytiskovy postavy často upírají oči přímo na diváka – obrazy tímto očním kontaktem navazují přímý dialog. Stejně silný motiv je naopak absence očí, jako na obraze The dead are heavier than broken hearts (2015). Samotné oko je pro Vytisku téměř obsesivním motivem. Oči jsou u něj vytřeštěné nebo krvácejí, nejčastěji ale vytékají z očních důlků či visí na pletenci cév a nervů, například na obraze Total Recall (2012) – v otevřené lebce se tu místo mozku a dalších orgánů objevuje abstraktní organická směs. Vytiska v tomto díle otevřel i téma autoportrétu, kterému se věnuje do současnosti. Několikrát, například v obrazech Proti všem (2014) nebo Nejzhýralejší místo v mém srdci (2016), se zobrazil v tradiční malířské póze, tedy při práci u stojanu. Výjimečný je v tomto kontextu zejména obraz Fucking Hell Again (2016) s odkazy k románu Güntera Grasse Plechový bubínek.
Výrazně autoportrétní jsou i obrazy z volného cyklu Soumrak bohů a Černé jezero. V těchto sériích zcela chybí motivy, které byly pro jeho předcházející obrazy typické, umělec se také tolik nezabývá detailem a odlišná je i barevnost obrazů. Chybí žluté, oranžové nebo jasně červené barvy, převažují odstíny modré a šedé (od bílých ploch po černé). Hned několikrát v této sérii nacházíme citace z obrazu Jana Preislera Černé jezero. Tuto inspiraci Vytiska naznačil již v obraze Kluk a kůň, Zlaté jezero (2013). Na obrazech se objevují i motivy odkazující k neznámému a dávno zaniklému pohanskému náboženství, které připomínají torza fetišů a model. Výjimkou je odkaz na téma svatého Šebestiána, jakkoli i zde vidíme jasný posun od původních předloh. Tato série vyvrcholila velkým formátem Satan paradise (2017), který vznikl pro výstavu Život je bolestný a přináší zklamání. Autor zde odkazuje hned k několika zdrojům, od již zmíněného Jana Preislera přes Williama Blakea po skalní sochy Václava Levého.
