Martin Salajka – Neurosis

Pro svou samostatnou výstavu v Trafo Gallery připravil malíř Martin Salajka nový cyklus, který sám nazývá současnou dekadencí. Z jeho obrazů vystupuje divoká barevnost, autorova bujná fantazie, energičnost a nezadržitelný proud tvůrčí energie, kde občas spatříte vědomé odkazy na díla známá z historie umění.
Martin Salajka zakončila studia v roce 2008 na pražské AVU u prof. Michaela Rittsteina. První samostatnou výstavu uskutečnil v roce 2005 v Galerii mladých v Brně, od té doby uspořádal více jak dvě desítky samostatných výstav. Jeho obrazy a grafické práce jsou inspirovány přírodou, váchalovskou tématikou, podvodním světem ryb, temných nočních tvorů, vlků a psů. Živelná a nespoutaná krajina, tísnivá pustota a osamocené existenciální duše vedle smečky nočních živlů velkoměst, zdobí spolu se symbolistními a surrealistickými odkazy Salajkova stále rozměrnější plátna.
Výstavu doprovodí dvojjazyčná publikace shrnující autorovu dosavadní tvorbu včetně nejnovějších pláten a rozhovoru s kurátorem Otto M. Urbanem.

Umělecký vývoj Martina Salajky (1981) je trvalý a soustředěný, bez větších zvratů a neočekávaných překvapení. Tajemný svět přírody jej nepřestává okouzlovat a vábit svou záhadností a poetikou melancholických snění. Je to ale i svět racionální a předpokládatelný, které je umělecky uchopitelný a zobrazitelný. Vše je stejné a vše se mění. Tento zdánlivý rozpor je v Salajkově uměleckém přístupu motorem tvorby, žene autora k pokusům zdolat svou racionalitou neznámé a nevysvětlitelné. Salajka se tak neutápí v bezbřehém snění, ale při zachování všeho tajemného, tvoří pečlivě komponované celky. V této změti, v sítích z chaosu, však vše tajemné zůstává a s realitou se vlastně nevylučuje. Noc v přírodě, uprostřed lesů přináší myšlené ticho a klid, zastavení ve spěchu a hluku však nepřichází. Naopak postupně začíná burácet chór, hymnus života tmy a stínů. Duchové dávno zesnulých se proplétají s živými do harmonií hrůzy a prozření. Sova či vlk, v nových obrazech pak chameleon, se stávají symboly, které přirozeně odkazují k Darwinovi a Brehmovi stejně jako k antické mytologii či pohanským bájím. Salajka však nežije minulostí, ale projektuje si ji do současnosti, když nalézá archetypální souvztažnosti i v soudobé společnosti. Městská krajina může být stejně tajemná, jako měsíčná noc u řeky či jezera. Má svá osobitá pravidla, barvy, tvary, svůj jazyk. Soví houkání nahradí cinkot noční tramvaje, zvířecí mimikry se převtělí do módních znaků nejrůznějších společenství či subkultur. Vnější a vnitřní tak v sobě splývá a prostupuje se a v prvotním zmatku a chaosu nalézá své harmonie a akordy. Salajkovy nové obrazy mají stále pevnější struktury a kompozici. Dokáže pracovat ve velkorysých formátech, často experimentuje právě v jejich rozdílnosti. Tematicky se naopak pouští do nových spojení a vazeb, jako by větší technická jistota otevřela brány volnější imaginaci. Jednotlivé obrazy obsahují desítky detailů, malých a marginálních příběhů, které však ve svém celku mají až románovou strukturu. Vyžadují tak od diváka větší pozornost a zejména soustředění, spíše pozorování než dívání, rozum stejně jako emoce.