Martin Salajka
Martin Salajka se v aktuální výstavě navrací tam, odkud nikdy neodešel. Jakoby nyní výpověď přírody, v níž to všechno začalo, byla ještě mnohem naléhavější než kdy dřív. Malíř nás konfrontuje s osobně prožitým, které se ve velmi specifickém prostředí jeho ateliéru zhmotňuje v množství obrazů, mezi nimiž se autor pohybuje, jako při nějakém divokém tanci či rituálu. Přesto, že je příroda na obrazech plná zneklidňujících jevů, je to právě pobyt v ní, co autorovi jako jediné umožňuje potřebnou dávku zklidnění.
„Z chaosu světa, který čím dál víc bolí, jsem letos hodně utíkal se skicákem a psem do přírody poslouchat ticho, usínal a hleděl do nebe, probouzel se do mlh, pozoroval, jak slunce kreslí světlem do chuchvalců páry a všechno zrcadlí hladina. Nahlížel pod hladinu do temnoty a bahenní hniloby, cítil ty vibrace – tanec nitěnek v bahně, prudká energie ryb, vodní proudy, vyrůstání ode dna ke světlu a zase zpět, tanec stromů, větrů. Pohyb a vibrace života a smrti. Každý další den a noc u vody násobí sílu těch předchozích. Obrazy se vrací z chaosu, formují se ve skicách a teď je čas je vepsat do podkladů. Krotit ten chaos, na který dosáhnu a doufat, že to dám a někdo pochopí,“ říká o své tvorbě Martin Salajka.
Permanentní neklid umělce, neschopného koncentrace či jakékoliv systematičnosti, jako by souzněl s nestabilitou současného světa. Určitá rozervanost charakterizuje i jeho tvorbu, která se neustále pohybuje na hranici reálného a nereálného, abstraktního a konkrétního. Podobně se v rámci jednoho obrazu střídá několik malířských rukopisů, od žhnoucích a pastózních vrstev k jemnějším, kresebnějším tahům. Obrazy pulsují v rychlých a agresivních, i pomalých a těžkých rytmech metalové hudby, která je nedílnou součástí samotné tvorby a mnohdy nekompromisně vede ruku malíře.
Důležitou, ač ne fyzicky přítomnou roli hraje člověk také na plátnech inspirovaných cestou do Konga, kterou Salajka podniknul spolu s dalšími umělci na podzim roku 2024. Ohňoví démoni, vodní živly či bouřkové mraky se na obrazech objevují jako personifikované přírodní síly, které na sebe člověk vypouští svými necitlivými a arogantními zásahy do přírodních ekosystémů. Tajuplnost a symbolickou rozervanost přírody tak na plátnech doprovází i její tajemně nebezpečná podoba, jež hrozí slepému člověku děsivými silami své msty.
Trvalou součástí Salajkovy tvorby zůstávají také zátiší, ve kterých se nyní kromě květin, odkazujícím k věčnému tématu vanitas, objevují zhaslé, doutnající svíce. Právě prvek kouře a dýmu propojuje tato plátna se základní linkou celé výstavy. Nebula neboli mlha či mlhovina může v obecnějším smyslu značit vše nejasné, rozmlžené, proměnlivé. Jsou to ony mlhy plující nad hladinou rybníka, vodní kaly, větrem rozvířený prach, páry jdoucí z nozder nočních tvorů. Zprvu nezřetelné tvary v obrazech se v očích diváka postupně zostřují, fantazie neúnavně pracuje a z hloubi vylézají na povrch nové a nové formy, ticho se mění v nekonečné množství zvuků, z pouhých skvrn se rodí skrytí duchové přírody, původně nehmotné se přenáší to reality.
