Lucie Rosická – Laundromat: Program pro jemné zacházení

Projekt Laundromat Lucie Rosické přistupuje k prostoru samoobslužné prádelny jako k současné alegorii její osobní cesty do mateřství — reality značně vzdálené její idealizované podobě. Prádelna zaujímá liminální prostor, v němž je péče mechanizována, čas přísně organizován a opakování nahrazuje osobní vyjádření. Stává se tak kulisou pro Rosické neúprosně otevřené prezentace vlastní zkušenosti i zranitelné, proměnlivé a hluboce rozporné povahy její životní cesty. 

Ačkoli autoportrét zůstává klíčovým motivem, v této prezentaci prochází zásadní proměnou. Figura se již neskrývá. Tvář autorky je nyní jasně rozpoznatelná, přímá a neuhýbavá. Tato transformace se v díle odráží linií, která se rozpadá, dochází k nepravidelným poruchám a ztrácí kontinuitu. Nit přestává být nositelkou jistoty a kontroly a stává se záznamem vnitřního stavu — fragmentovaného a přetíženého. Tato repetetivnost, přítomná jak v motivech, tak v samotném procesu, odkazuje k nekončící práci péče a každodennosti, symbolizované právě prostředím prádelny.

V inspiraci díly, jako je Maintenance Art Manifesto (1969) Mierle Laderman Ukeles, které prohlásilo, že „Maintenance is a job; maintenance is a way of life“ {Údržba je práce; údržba je způsob života}, či zásadní projekt Mary Kelly Post-Partum Document (1973–1979), jenž prostřednictvím rigorózní, téměř vědecké metodologie archivace proměnil domácí práci v dokumentovanou produkci, se Rosická snaží v tomto dialogu pokračovat.

Tím, že výstava staví do popředí industrializované prostory každodennosti, odmítá sentimentalizující narativy péče. Mateřství zde nesituuje jako roli, nýbrž jako stav. Vynořuje se portrét práce, která je nezbytná, avšak přehlížená; veřejně viditelná, soukromě nesená a nekonečně opakovaná.

Tato výstava není jen o mateřství, je také o dospívání, o celkové proměně a posunu v životě. Praní se tu stává obrazem cykličnosti, opakování a neustálé transformace osobnosti i těla – nitra i tělesné schránky. Z použitého na mokré, z mokrého na suché, vyžehlit, upravit a znovu. Je to i o jakési „druhé dospělosti“, která není o zakončení puberty, ale o uzavření širšího cyklu a vstupu do nového.

Výstava přináší nové koncepty: záměrné chyby (glitche), které typické „selfies“ v autorčině tvorbě násobí, deformují a znečitelňují. Jde o digitální přepis kresby, který se následně přešívá do látky. Současně tím autorka dokazuje svou technickou preciznost a nový přístup k tvorbě. Glitch se pro autorku stává symbolem únavy a ztráty jednotnosti vlastního těla – rozkmitané, nejednotné osoby, která je zároveň matkou, umělkyní, manželkou, milenkou, dcerou. Důležité je i to, že glitch nelze identifikovat zblízka: působí jako zmatek čar, jako chyba. Teprve z dálky, s odstupem, jsme schopni číst celek a porozumět situaci. Podobně jako v životě.

Další novinkou jsou 3D objekty, sochy, které v instalaci připomínající staženou kůži lidského těla a směs soch, které zároveň působí jako nezvyklé oblečení a z části lidské tělo – jakousi slupku, zbytek, otisk. Je to symbol toho, co jsme, co z nás zůstává, i toho, co si myslíme, že nás tvoří. To je ale pouze nepodstatná maska, kůže, která může být stažena. Stejně jako někdy musíme odhodit i své oblíbené „verze“ sebe sama a transformovat se do něčeho nového.