František Matoušek
Trafo Gallery připravuje samostatnou výstavu malíře Františka Matouška, jenž se od ostatních umělců výrazně odlišuje originální technologií drhání džínoviny, která mu nahrazuje malířské plátno. Výstava představuje Matouškovu krajinářskou tvorbu v plenéru i novou sérii portrétů. K výstavě vychází dvojjazyčná publikace doplněná o úvodní slovo kurátora Radka Wohlmutha a rozhovor Marie Bordier s autorem.
Nejzřetelněji se jeho tendence v tvorbě samozřejmě odráží v obrazech zachycujících buď přímo blízké osoby, jako tomu bylo například v případě jeho dětí na velkých formátech cyklu Kindertherapie (2011), či míst, která navštívil a má k nim důvěrný vztah, ať už je to brooklinské pobřeží Coney Isladu nebo Benirras Beach na Ibize. Přímo deníkový charakter pak vykazuje skoro abstraktní krajinářská série z povodí Berounky, kam chodil malovat během lockdownů prvního pandemického roku, což ještě zdůrazňuje na den přesná datace každého z dokončených pláten.
Dalším, na první pohled už trochu méně zřejmým způsobem je zpodobování více či méně známých osobností, s nimiž se z různých důvodů identifikuje, nebo k nim naopak cítí despekt. František Matoušek tímto způsobem dotyčnému neskládá hold, ani si s ním nevyřizuje účty. Vnímá svůj model spíš jako symbol nebo ztělesnění nějakého principu či osudu. Extrémním případem z poslední doby je podobizna říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse (2022), která je Matouškovou příkrou reakcí na současnou politickou realitu.
Třetí možná nejdůležitější souvislost mezi uměním a životní zkušeností je u Františka Matouška zakódovaná přímo v originální technologii. Ta je natolik výjimečná, že se stala doslova synonymem jeho tvorby. Jedná o kombinovanou práci s džínovinou, kdy už sama podložka, na níž obvykle vytváří obraz pomocí precizního vytahování bílých nití z textilní osnovy, které doplňuje malebnými zásahy, představuje zásadní významotvorný faktor. Během minulého režimu, kdy vyrůstal, totiž džíny představovaly nedostupné oblečení s téměř politickým nábojem, které bylo kromě stylu rovněž vyjádřením určitého postoje. Už když je měl někdo na sobě, bylo jasné, že musejí být ze Západu, tedy nepřátelské a zapovězené zóny oddělené ostnatým drátem a neslučitelné s profilem socialistického člověka.
