Ivan Pinkava – Na Volmanově židli

V době, kdy vznikala Vila Volman z popudu čelákovického průmyslníka, tedy ve 30. letech minulého století, převažovalo ve výtvarném umění období surrealismu, v designu art deco, ve fotografii pak proudy geometrismu a fotopurismu. V Čechách tehdy udávali směr Jaromír Funke, Jaroslav Rössler a František Drtikol, na které s oblibou dodnes navazují umělci po celém světě. Za hranicemi patřil k výrazným hybatelům živé fotografie např. Henri-Cartier Bresson, nebo zakladatel principu fotoesejů André Kertézs. Ve stejné době vznikla v Paříži první odborná fotografická škola a byl vynalezen první barevný fotografický materiál.

Jde o období, na které Ivan Pinkava (nar. 1961) s oblibou navazuje a které se do jeho práce silně propisuje. Jak sám zmiňuje: „20. a 30. léta jsou moje slabost. Moderna se mi zadřela za nehty. Svým způsobem mne její estetika stále provází a pravidelně se mi odkudsi znovu a znovu nečekanými škvírami vkrádá do mých prací, přestože cíle jsou logicky dávno jiné.“ Jeho fotografické cykly často zachycují existenciální stav jedince ve společnosti, v jakémsi časovém vakuu, kdy někdy jen drobnými indiciemi domýšlíme dobu jejich vzniku. Umělcovy dříve figurální kompozice čím dál více nahrazují abstraktní fotografie, jakési až minimalistické krajiny, navozující metafyzický stav mysli, konfrontující nás s otázkami, co zůstává věčné, jaký je smysl našeho individuálního bytí a v čem je možná forma naděje.

Pinkava, který své silné malířské a sochařské cítění dokáže propojovat se smyslem pro scénu a existenciální drama, jakýmsi podvratným způsobem staví na odiv použité, zničené objekty a posouvá jejich hranice vnímání, dává jim nový význam a status a otevírá volné pole čtení jejich křehkosti, poukazuje na naději i deziluzi, krásu i pomíjivost. 

Ve svých černobílých a poslední dobou také barevných fotografiích se za pomoci předmětů, spojených s osobní uměleckou historií svých předchůdců, Františka Drtikola, Josefa Sudka či Jana Svobody opakovaně skrytě vztahuje k jejich tvorbě. Stejně rád nachází paralely i k důležitým uměleckým ikonám z evropských dějin umění, jakými byli byl například Caravaggio, Caspar. D. Friedrich nebo J. A. D. Ingres či Giorgio Morandi ad.

Naší společnou představou bylo propojit kontext tehdejší doby a současnosti, poukázat na společenské změny i osudy samotné vily a její rodiny za všech radostných i temných etap a poukázat na možné podobnosti a východiska, která hrozí i v současnosti.